Jdi na obsah Jdi na menu
 


Maluku

Bitvy, dobývání ostrovů, vyvražďování obyvatel, porušování smluv, střídání bílých pánů... Peníze, zlato a zase peníze... Čím si vlastně Moluky zasloužily takovou pozornost? Bezpochyby touhou Evropanů po exotickém koření.


ZA LÁKAVOU VŮNÍ...

Evropa tušila jejich existenci dlouho, ale marně pátrala po tom, kde leží. A tak se právě ony, bájné ostrovy koření, staly v 15. a 16. století jednou z příčin nebezpečných objevných plaveb portugalských a španělských galér. Nelákala však jen samotná exotika koření, ale hlavně možnost vyvážit ho zlatem. Koření tenkrát nesloužilo jen k dochucování jídla. Muškát pomáhal lépe uchovávat maso, žvýkání hřebíčku osvěžovalo dech. A oba měly všestranné, až magické léčebné použití.

Arabské, indické a čínské obchodníky na Molukách rychle vystřídali jiní páni a vojáci. Po Portugalcích přišli Španělé, roku 1519 přistála na Molukách na své cestě kolem světa Magalhãesova flotila, pak Angličané a nakonec, na víc než 300 let, Holanďané. Ti upevnili své panství, když expedice pod záštitou dravé Východoindické společnosti vedená Janem P. Coenem v roce 1618 vybila během pár týdnů většinu z patnácti tisíc obyvatel Bandských ostrovů. Původní porosty padly na severu za oběť hřebíčkovci vonnému (Caryophyllus aromaticus) a daleko na jihovýchodě dnešní Indonésie, na Bandách, muškátovníku pravému, (Myristica Fragrans). Když však v roce 1950 z Moluk holandští kolonizátoři definitivně odešli, muškátovník i hřebíčkovec už rostly po celém světě. A dnes Indonésie hřebíček dokonce dováží! Všechnu vlastní produkci spotřebuje do oblíbených hřebíčkových cigaret, kretků, kterých se v zemi vykouří na sto milionů kusů denně. Zato muškátovník zůstává zdrojem obživy - za kilogram sušeného oříšku dostávali ostrované po loňské sklizni asi tři a půl amerického dolaru, za sušený muškátový květ sedm dolarů.


PĚT MANŽELEK POD JEDNOU STŘECHOU...

I když je Indonésie čtvrtým nejlidnatějším státem světa, na Molukách hustota obyvatel velká není. Vnitrozemí některých ostrovů je skoro liduprázdné, a proto Molučané s klidem ignorují vládní program kontroly porodnosti. Šest až deset dětí je na Molukách běžný průměr. Spali jsme v hotýlku jednašedesátileté kulaťoučké "mamá", která měla dětí šestnáct. A na výlet nás vezl Ali, jehož bratr si podle muslimského práva pořídil hned pět žen. A dětí? "To se nedá ani spočítat," řekl nám Ali.

Indonésané jsou sice hodně tolerantní, ale pět manželek pod jednou palmovou střechou? Co když se na muže domluví? "To by měl pak doma pěkné peklo. Naštěstí mu může pomoci černá magie, stačí jen trochu zapůsobit, a ženy jsou hned jako holubičky," směje se pětatřicetiletá Rosmiati z Ternate. "Ale předmanželský sex je tu pro ženu nemyslitelný. Jsem rozvedená a s přítelem se musím scházet na hodně vzdáleném ostrově, kde mě nikdo nezná. Pokud se ovšem někdo ožení třeba v deseti letech - žádný problém. Vždyť i mě maminka měla ve dvanácti."


JSI TAK KRÁSNĚ BÍLÁ...

Ostrůvky Ternate a Tidore leží od sebe jen patnáct minut plavby po klidném moři a přímo svádějí ke srovnání. Ternate má plochu přibližně 40 km2, Tidore 50 km2 a na obou je jen jediná okružní silnice. Na prvním je sopka Gamalama vysoká 1720 metrů, na druhém Kiematubu 1739 metrů. Na ostrovech kdysi žili mocní sultánové obchodující s hřebíčkem a uzavírající přátelské smlouvy s nepřáteli toho druhého. Na Ternate prý roste nejstarší - čtyřsetletý - hřebíčkovec na světě, dávající při dobré úrodě až 600 kilogramů koření.

Už dávno tu neplatí, že sehnat loď je problém. Sotva se objeví běloch, vyřítí se nezletilí nadháněči. V přepočtu za 25 korun vyrážíme sami dva v lodi pro deset a za dvacet minut přistáváme u sousedního Tidore. Jako by někdo mávl proutkem. Vlastně jen pláž a dřevěné molo - to je zdejší přístav. Tři čtvrtě hodiny vzdálené město Sia Siu bylo nedávno uměle rozšířeno. Ulice jsou tu široké, tiché a lemované trávníky. Rozdílu odpovídá i ubytování.

Na stěnách obývacího pokoje visí portrét majitele s bývalým prezidentem Suhartem, předávajícím vyznamenání. Majitelův prapředek, sultán Nuku, patřil prý k předním bojovníkům proti Nizozemcům a potomek v sobě sultánskou krev nezapře. Všechny obyvatele ostrova bere jako svoje děti: "Počkej, zastav se, tady fotograf tě chce do knížky a tu bílou barvu si s obličeje nestírej!" Po celé Indonésii si venkovanky natírají obličej směsí rozdrcených minerálů, stromových výtažků, rýžové mouky či bylinek, aby je nátěr chránil před sluncem a zároveň bělil. "Ty se máš, jsi tak krásně bílá," - takový povzdech jsem v Indonésii slyšela několikrát. Nátěr trošinku pomáhá, ale ženy pod ním vypadají jako dokonalá strašidla. Asi to vědí, protože se v této "masce" fotografují strašně nerady.

Ale se sultánem nic není problém. Strašidlo se natočilo tak, aby na něj svítilo sluníčko, a dokonce lovci jdoucí do pralesa na prase se ukázněně seřadili. Pak je něco vyrušilo a s pokřikem se vrhli do stráně. Na dvoumetrových bambusových kopích s kovovou špicí se však zmítaly jen dvě veliké ještěrky. Prý jedovaté.


VZPOMÍNKY NA VÁLKU

Skoro nic nesvědčí o tom, že nejsevernější ostrov Moluk Morotai byl ke konci druhé světové války na pár týdnů v centru světové pozornosti. Vždyť odtud americký generál MacArthur řídil na podzim 1944 invazi proti Japoncům na Filipínách. Příroda zničená válkou se vzpamatovala rychle. Mola jsou rozvalená, pontony si dávno vzalo moře a zpracovalo je po svém. Jen pár turistických podivínů a vzpomínkové návštěvy veteránů probouzejí hlavní ostrovní vesnici Darubu. Však právě váleční veteráni jednoho dne hluboko v džungli objevili sklad, po 28 let věrně hlídaný japonským vojákem Nakamurou, který netušil, že válka skončila. Přežil útok Američanů, dokázal přežít v džungli, ale návrat do civilizace nepřežil. Zemřel tři roky poté, co ho našli.

Vesničané zpracovali válečné zbytky po svém: z vyprošťovacích pásů postavili ploty a nalezené identifikační štítky US army nosí na krku místo amuletů. Ovšem hlavní část válečného materiálu skončila jako šrot v jávských ocelárnách.

Molucká letiště jsou sice zachovalá, ale ne vždy využívaná. Někde se dá totiž přistávat jen za dobrého počasí. Například letiště na ostrově Naira přijímá jen od sedmi do deseti ráno. Později už přistání brání vzdušné víry mezi mořem a blízkou sopkou. Snad nejzajímavější letiště má Morotai. Na jedné z jeho ranvejí každou sobotu přistává velký vojenský letoun Herkules. Chodíme letištním parkem se sochami a snažíme se někoho přivolat. Objeví se indonéský voják s tváří v holicí pěně: "Jestli chcete letět, dojděte si na velvyslanectví. Snad byste mohli Herkulesem, ostatní lety jsou zrušené. Tohle všechno jsem dělal sám," svěřuje se. "I ty pomalované letecké bomby, sochy z kulometů a tankových pásů. A podívejte se na letištní plochu. Padesát let stará - a ta kvalita!"


KŘESŤANSKÁ NEDĚLE

Nedaleko hlavního města Tobelo na ostrově Halmahera jsme se podívali do "továrny na banány". Už tři kilometry před ní začínají udržované plantáže. Trsy banánů chrání před zvířaty modré plastikové pytle. Majitel továrny je Brazilec, ředitel Filipínec a indonéští dělníci berou půl dolaru na den. Sazenice pocházejí z Kostariky a Filipín, přestože v Indonésii roste mnoho druhů banánů. Pro dlouhou dopravu jsou prý ale nevhodné. Na místním trhu jsem napočítala dvacet odrůd! Banány se dezinfikují, konzervují ve velkých bazénech a balí do krabic. Na loď se vejde sto tisíc krabic - 1600 tun banánů - a vzhledem k počasí se tahle dávka naloží a zabalí za tři až pět dní.

Vracíme se do Tobela, kde jsme si objednali loď na ostrov Tagalaya. Jenže je neděle a křesťanská polovina města ji ctí. I kapitán dal před penězi přednost kostelu. Kormidlo převzal uctivý mladík, nastávající muslimský kněz. Jak se sluší, navštívili jsme náčelníka vesnice. Je mu čtyřiapadesát, nosí ustřižené džíny a zrovna prodělal záchvat malárie. Ve vesnici ji měl každý. Naštěstí se tu vyskytuje její méně vážná forma. Ale jsou místa, kde je malárie nejčastější příčinou úmrtí. Do kostela odešly také náčelníkova manželka i čtyři děti. Všech 480 obyvatel ostrova jsou křesťané a na rozdíl od muslimů mají povolený alkohol - jako v celé Indonésii i tady zastoupený palmovou kořalkou. Koštujeme a náčelník vypráví. "Každá rodina vlastní kus ostrova, kde suší kopru (kokosovou dužinu). Odvážím ji do města na trh a peníze rozdělím. Elektřina ani televize na ostrově nejsou, lidí ubývá, ale do města je zatím nic netáhne. Vloni jsme tu měli dvacet návštěvníků. A bělochů? Snad dva, tři." Ptáme se na pláž Lelebatu, doporučovanou jako nejkrásnější k potápění. "To se ví, že je v moři spousta velkých žraloků," usmívají se místní. Na oplátku vyzvídají: "Na co máte tuhle trubičku?" S překvapením zjišťujeme, že neznají šnorchl.


TAJEMSTVÍ PEREL

Na dalším ostrůvku Bobale ho však znají velmi dobře. Před dvaceti lety tu japonská firma sbírala pravé perly a většina zdejších mužů pro ni pracovala. Bobale Japoncům vydělávalo velké peníze, ale po patnácti letech se naleziště vyčerpala. Japonci se přesunuli jinam a na ostrově zůstal jen Sami, který se dál živí organizováním sběru perel. Bohužel, vidět domorodé potápěče při práci se nám nepodařilo. Víme jen, že se do deseti až patnácti metrů potápějí s hadicí zásobovanou vzduchem z lodi. Z každé výpravy se prý vracejí tak s deseti lasturami perlorodek. Některé lastury skrývají 2-3 perly, jiné jsou prázdné. Problémem je ale kvalita. Při takových nálezech by se přece ostrov musel topit v penězích - vždyť přírodní, přirozeně rostlé perly jsou stále vzácnější! Na deset tisíc lastur však připadá jen jedna klenotnicky použitelná perla. Ostrované nám nabízejí náhražku - bílé a černé perly vyrobené z lastur. Někdy je vybrousí i moře a takové "perly" lze najít na plážích kolem Bobale. Perleť je stále žádaná a v Ambonu z ní zruční řemeslníci zhotovují zvláštní reliéfové obrazy. Proto se někteří vesničané živí pěstováním lastur na podvodních farmách u pláží, kde dorůstají do náležité velikosti. Když se jeden z nich potopil ke svému políčku, hned jsme vystartovali se šnorchlem za ním. Vynořil se s jednou lasturou, ale sotva nás uviděl, vylezl z vody a zmizel pod palmami...


KAM SE PODĚL OBŘÍ MOTÝL?

Na ostrově Bacan s 30 tisíci obyvateli jsme takovou vzácností, že se musíme jít ukázat i na místní policejní stanici. Část Molučanů nemá policii příliš v lásce. Zastupuje totiž indonéský stát, a Moluky se mezi lety 1945 až 1950 snažily získat samostatnost. Teď čekají. Prý až se podaří odtrhnout Irian Jayu nebo Timoru, pokusí se znovu. Kdo ví, jak dlouho bude tenhle skrytý odpor živý! Mladá generace je už zcela indonéská a středoškoláci musí dlouho přemýšlet, jak pozdravit v jazyce svého ostrova.

I na Bacanu se setkáváme s nepromyšlenými nákladnými stavbami silnic, které jen vyčerpávaly státní pokladnu. Zato stará dřevařská cesta napříč ostrovem se určitě vyplatila. Společnost vybudovala i obrovské betonové sklady pro vzácná dřeva. Teď se motorové pily zakusují do odlehlé části ostrova, kde má na březích vysoko položeného jezera žít bájný duhový motýl s průměrem křídel jeden a půl metru. Nikdo ho neviděl a už asi ani neuvidí. Za deset let původní vegetaci nahradí druhotný porost, stejný jako na ostatních indonéských ostrovech.